// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 28.03.2017
Souběžný výkon činnosti předsedy představenstva a generálního ředitele
Na závěru, že se v posuzované věci jedná o nedovolený „souběh“, nic nemění ani skutečnost, že „bylo úmyslem tehdejších členů představenstva společnosti, aby postavení předsedy představenstva společnosti a generálního ředitele bylo upraveno tak, aby se jejich činnosti nepřekrývaly“. Z hlediska závěru o platnosti posuzované pracovní smlouvy totiž nejsou podstatné představy, motivy či pohnutky, z nichž tehdejší představenstvo při uzavírání pracovní smlouvy vycházelo. Rozhodující je, že obsahem této pracovní smlouvy (a tedy obsahem pracovního poměru generálního ředitele) byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u společnosti jako předseda jejího představenstva, ačkoli souběžný výkon činnosti předsedy představenstva v obchodněprávním vztahu a výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2525/2015, ze dne 12. 1. 2017
Dotčené předpisy:
§ 191 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
§ 192 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Dopisem ze dne 23.9.2009 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce. Závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci spatřovala v tom, že dne 24.8.2009 sdělil žalobci jeho podřízený, že „je najížděn parovod“, žalobce se s touto informací spokojil, neprovedl žádnou kontrolu a rozdělil podřízeným práci. Téhož dne ve 12.45 hod. žalobce informovali jeho podřízení B. a H. o tom, že se jim „nepodařilo otevřít klapku, protože se k ní nemohou žádným způsobem dostat pro únik horké páry, která by je opařila“. Žalobce se „opět s touto informací spokojil“, nijak nereagoval, odešel domů a za dvě hodiny, v 14.45 hod., došlo k havárii parovodu, „při níž jen šťastnou náhodou nebyly usmrceny či zraněny osoby, ale vznikla škoda ve výši mnoha milionů korun“. Žalovaná se však domnívá, že „od mistra lze důvodně očekávat, že po podání informace podřízenými o nemožnosti otevřít klapku zakročí, tj. nejméně se dostaví na místo a například rozhodne o odstavení parovodu“. Uvedl-li žalobce, že „to do rána počká“, bylo to rozhodnutí zcela chybné a neodpovědné; kdyby své povinnosti splnil a zakročil, k havárii by nedošlo.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že práce prováděné na postiženém místě parovodu neřídil, a proto „nemůže být činěn odpovědným za nastalou poruchu“. První porucha na postiženém parovodu byla nahlášena dne 15.8.2009 okolo 12.30 hod., dne 16.8.2009 byla zahájena oprava této poruchy, ale pokus o „najetí parovodu“ nebyl pro „stále silné páření“ dokončen. Po zavaření praskliny byl parovod úspěšně najet a v 13.45 hod. předán do provozu. V úterý dne 18.8.2009 ve 2.00 hod. byl parovod „pro silné páření“ znovu odstaven. Dne 19.8.2009 byla zahájena tlaková zkouška odstavené části parovodu a provedena lokalizace poruchy. Dne 20. a 21.8.2009 čerpal žalobce dovolenou, a prováděné práce v těchto dnech řídil a odborný dohled vykonával přímý nadřízený Ing. D. a zástupce žalobce V. Během dovolené žalobce byly provedeny opravy, ale o tom, jaké to byly opravy a jak bylo rozhodnuto o dalším postupu, nebyl žalobce před návratem z dovolené informován. Nebylo úkolem žalobce překontrolovat činnost svých podřízených za uplynulé dva dny, během nichž trávil dovolenou, ani práci provedenou dne 24.8.2009 před jeho příchodem do práce. Bezprostřední příčinou poruchy se zdá být neotevření dělící klapky DN400 v šachtě u kulturního domu Slávie při najíždění dotčeného parovodu. Tvrzení, že P. B. informoval žalobce o nemožnosti otevřít tuto dělící klapku ve 12.45 hod., „je lživé“, neboť ten podle výpisu provozu motorového vozidla přijel na teplárnu až ve 13.10 hod. Navíc sama skutečnost neotevření dělící klapky při najíždění parovodního potrubí nemusí znamenat porušení pracovních povinností či špatný pracovní postup. „Záleží na mnoha faktorech, ve které fázi tuto klapku otevřít či neotevřít“, přičemž „toto posouzení závisí především na pracovníku, který takovéto najíždění parovodu nařídil, protože pouze ten může znát všechna relevantní fakta“. V žádném případě nelze činit z tohoto rozhodnutí odpovědným žalobce, když ten se na opravě celé této poruchy nikterak nepodílel.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9.11.2011 č. j. 30 C 634/2009-204 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 17.160,- Kč „k rukám zástupkyně žalované“ a České republice na nákladech státu 8.000,- Kč na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích. Soud prvního stupně k námitce žalobce, že výpověď podepsal pouze předseda představenstva Ing. Z. B., ačkoliv ji mohli za žalovanou platně podepsat jen dva členové představenstva společně, uvedl, že „v daném případě představenstvo písemně pověřilo plnou mocí ze dne 1.2.2007 Ing. Z. B. jako člena, resp. předsedu představenstva, aby zastupoval společnost při výkonu všech právních úkonů v pracovněprávních vztazích. Toto pověření je v souladu se zápisem v obchodním rejstříku, a Ing. B. tak byl oprávněn se sám podepisovat za společnost“. Ve věci samé pak po obsáhlém rozboru skutkového děje dospěl k závěru, že „žalobce není pravděpodobně tím, kdo by nesl největší odpovědnost za způsobení výbuchu, ale ve svém postavení při řádném plnění svých pracovních povinností mohl ještě výbuchu zabránit“. Dovodil proto, že žalobce „skutečně závažně porušil své pracovní povinnosti“ a že výpověď byla dána důvodně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19.4.2012 č.j. 19 Co 735/2012-239 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.860,- Kč k rukám advokátky JUDr. Anny Dvořákové. Odvolací soud „sdílí závěr soudu prvního stupně, že generální ředitel Ing. Zdeněk Blažek byl oprávněn výpověď z pracovního poměru za žalovanou sám podepsat, neboť k tomu byl představenstvem písemně pověřen plnou mocí ze dne 1.2.2007, a toto pověření bylo v souladu se způsobem jednání za společnost v době dání výpovědi“. Porušení pracovních povinností žalobce spatřuje odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně v tom, že poté, co byl žalobce podřízeným zaměstnancem P. B. informován o tom, že se mu nepodařilo otevřít klapku „v důsledku pářícího ventilu“, který nešel zavřít, tuto situaci nijak neřešil, nezískal více informací od svých podřízených, ani neinformoval své nadřízené a odešel domů. Závažnost porušení pracovních povinností žalobce spatřoval zejména v následcích, které havárie parovodu měla, když jí byla způsobena mnohamilionová škoda.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 18.10.2013 č. j. 21 Cdo 2802/2012-268 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy podle zápisu v obchodním rejstříku mohl v období od 20.1.1996 do 7.9.2011 jednat za žalovanou akciovou společnost navenek společně předseda (nebo místopředseda) představenstva a jeden člen představenstva, nemohl Ing. Z. B. (jako předseda představenstva) podepsat výpověď ze dne 23.9.2009 samostatně a nemohl tak učinit ani na základě plné moci ze dne 1.2.2007, jíž byl zmocněn místopředsedou představenstva Ing. B. K. a členem představenstva JUDr. J. P. „k zastupování společnosti při výkonu všech právních úkonů v pracovněprávních vztazích“. Takový postup by byl podle názoru dovolacího soudu v rozporu s právní úpravou jednání statutárních orgánů společnosti v zákoně (§ 191 odst. 1 obch. zák.) a stanovách žalované, které v době dání výpovědi zakládaly pro každý úkon, který představenstvo činilo jménem společnosti, povinnost vzájemné kontroly (a odpovědnosti) nejméně dvou členů představenstva. Z obdobných důvodů nelze jednání Ing. Z. B. posuzovat ani jako jednání osoby pověřené určitou činností na základě ustanovení § 15 obch. zák., neboť kdyby nejvyšší orgán společnosti byl srozuměn s tím, aby konkrétní člen statutárního orgánu, který současně vykonává v právnické osobě činnost, ze které by jinak vyplynulo zákonné zmocnění, jednal jménem společnosti samostatně, nic mu nebrání v tom, aby ve stanovách rozhodl o způsobu jednání jménem právnické osoby tak, že jmenovitě uvedený člen statutárního orgánu anebo člen statutárního orgánu zastávající určitou funkci, jedná jménem právnické osoby samostatně; neučiní-li tak, zřejmě s takovým jednáním srozuměn není. Za právnickou osobu však mohou – jak dovolací soud dále zdůraznil – činit právní úkony v pracovněprávních vztazích i její zaměstnanci, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Navázání pracovněprávního vztahu přitom obecně nebrání ani skutečnost, že fyzická osoba je členem statutárního orgánu zaměstnavatele. Podmínkou však je, že obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s obsahem činnosti statutárního orgánu a může se týkat jen činností od práce statutárního orgánu odlišných. Vzhledem k tomu, že Ing. Z. B., který byl předsedou představenstva žalované, byl současně generálním ředitelem společnosti a jako takový rovněž podepsal výpověď z pracovního poměru ze dne 23.9.2009, dovolací soud uložil soudům, aby se věcí zabývaly též z těchto výše naznačených hledisek.
Okresní soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 26.9.2014 č. j. 30 C 634/2009-391 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 80.536,- Kč „k rukám zástupkyně žalované“ a České republice na nákladech státu 8.000,- Kč na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že „vykonávané pracovní činnosti Ing. Z. B. v postavení předsedy představenstva a generálního ředitele jako zaměstnance se nepřekrývaly, tedy byly odlišné“. Vycházel přitom z toho, že „je nutné posuzovat smlouvami a vnitřními předpisy rozdělený výkon činností, resp. skutečně realizovaný výkon práce jednotlivými pozicemi u dané společnosti, nikoliv obecně připuštěný výkon činnosti pro dané pozice podle zákonné úpravy“. Pokud totiž podle judikatury dovolacího soudu je podmínkou platnosti pracovní smlouvy, aby obsah pracovněprávního vztahu nebyl shodný s obsahem činnosti statutárního orgánu, tak „pokud by se vycházelo ze znění § 20 odst. 1 obč. zák., podle kterého statutární orgány činí právní úkony právnické osoby ve všech věcech, nezbyla by žádná činnost, kterou by nějaký zaměstnanec mohl vykonávat výlučně bez překryvu s oprávněním statutárního orgánu“. Protože z listinných důkazů bylo zjištěno, že postavení předsedy představenstva bylo upraveno tak, aby se jeho pravomoci nepřekrývaly s náplní práce generálního ředitele, je podle názoru soudu prvního stupně smlouva uzavřená s Ing. Z. B. dne 26.1.2007 platná. Vzhledem k tomu, že generálního ředitel měl pravomoc rušit pracovněprávní vztahy podřízených zaměstnanců, je posuzovaná výpověď z pracovního poměru ze dne 23.9.2009 „z hlediska oprávněnosti osoby, která ji za žalovanou podepsala“, platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12.2.2015 č.j. 19 Co 38/2015-422 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu změnil tento rozsudek tak, že žalobci uložil, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 74.244,- Kč k rukám advokátky JUDr. Anny Dvořákové a České republice na nákladech státu 8.000,- Kč na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.388,- Kč k rukám advokátky JUDr. Anny Dvořákové. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pracovní smlouva uzavřená s Ing. Z. B. jako generálním ředitelem dne 26.1.2007 je platná, neboť „pracovní náplň Ing. B. jako generálního ředitele byla odlišná od jeho činnosti jako předsedy představenstva žalované“. Námitku žalobce, že udělení výpovědi z pracovního poměru náleželo výlučně do působnosti představenstva, odmítl s odůvodněním, že z provedených důkazů vyplývá, že „představenstvo žalované se agendou uzavírání pracovních poměrů a výpověďmi zaměstnanců nezabývalo, uzavírání pracovních poměrů, odměňování zaměstnanců a dávání výpovědí bylo předmětem činnosti generálního ředitele, který zastřešoval péči o zaměstnance“, a „jde o úkony, které jsou vzhledem k pracovnímu zařazení generálního ředitele obvyklé“. Jestliže tedy výpověď z pracovního poměru ze dne 23.9.2009 za žalovanou podepsal Ing. Z. B. jako generální ředitel, „pak byl oprávněn výpověď za žalovanou sám podepsat v souladu s ust. § 11 odst. 1 zák. práce a § 20 odst. 2 věty první obč. zák.“. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že předmětná výpověď z pracovního poměru „je platná i z formálního hlediska, tedy s ohledem na osobu, která výpověď za žalovanou podepsala“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu „nemohl tehdejší člen statutárního orgánu žalované platně zastávat také pozici generálního ředitele, tedy pozici jejíž pracovní náplň se takřka celá kryje s obchodním vedením, které je svěřeno ze zákona statutárnímu orgánu obchodní společnosti“. Vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že Ing. Z. B. mohl platně vykonávat funkci generálního ředitele na základě pracovní smlouvy ze dne 26.1.2007 v době, kdy zároveň vykonával funkci předsedy představenstva žalované. Poukázal přitom na judikaturu dovolacího soudu, podle níž jmenováním zaměstnance právnické osoby do funkce statutárního orgánu zaniká jeho pracovní poměr a vzniká pouze poměr obchodněprávní. Dovolatel má za to, že doplněným dokazováním bylo prokázáno, že předmět výkonu činnosti generálního ředitele Ing. Z. B. „se shodoval s působností předsedy představenstva“, a proto jeho pracovní smlouva nemůže být hodnocena jako platná. Činnosti generálního ředitele uvedené v pracovní náplni, stanovené dodatkem k pracovní smlouvě, „jednoznačně korespondují s výkladem pojmu obchodní vedení společnosti“ a navíc je v samotné náplni práce uvedeno, že „do pracovní náplně generálního ředitele nespadají činnosti v náplni práce uvedené, které budou případně vykonávány v rámci výkonu funkce člena představenstva“, tedy – řečeno jinak - „činnosti v ní uvedené mohou být vykonávány rovněž v rámci funkce člena představenstva“. Podle názoru dovolatele tedy „vůbec nedošlo k jasnému vymezení pravomocí mezi generálním ředitelem a členem představenstva, naopak z pracovní náplně jasně vyplývá, že k čemu byl oprávněn generální ředitel, bylo oprávněno i představenstvo“. Kromě toho žalobce nepovažuje za správný ani závěr odvolacího soudu o tom, že Ing. Z. B. byl oprávněn za žalovanou podepsat výpověď z pracovního poměru, jestliže ze stanov žalované „jednoznačně vyplývá, že vykonávat zaměstnavatelská práva přísluší představenstvu“. Toto vymezení podle názoru dovolatele „nelze obcházet ústními dohodami či zvyklostmi členů představenstva tak, že tyto práva představenstva bude vykonávat (samostatně) generální ředitel“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje, tzn. že se určuje, že výpověď daná žalobci žalovanou je neplatná, a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), že Ing. Z. B., který - jak vyplývá ze zápisu v obchodním rejstříku - v době od 19.1.2007 do 22.2.2011 vykonával funkci předsedy představenstva žalované, uzavřel se žalovanou dne 26.1.2007 pracovní smlouvu, podle níž měl u žalované pracovat od 1.2.2007 jako generální ředitel a která upravovala pracovní a mzdové podmínky pro výkon sjednané práce. Dne 1.2.2007 byla mezi žalovanou a Ing. Z. B. sjednána pracovní náplň, která „upřesňuje druh práce uvedený v pracovní smlouvě“ s tím, že „do pracovní náplně nespadají níže uvedené činnosti (zahrnující 24 položek) v rozsahu, ve kterém případně budou vykonávány v rámci výkonu funkce člena představenstva“. Výpověď z pracovního poměru ze dne 23.9.2009, kterou dala žalovaná žalobci a jejíž neplatnosti se žalobce v tomto řízení domáhá, podepsal za žalovanou „Ing. Z. B., generální ředitel“. Žalobce namítá, že výpověď je neplatná mimo jiné proto, že „nebyla podepsána osobou k tomu oprávněnou“.
Vázán právním názorem, který dovolací soud v této věci vyslovil ve svém předešlém kasačním rozsudku ze dne 18.10.2013 č.j. 21 Cdo 2802/2012-268, který byl uveřejněn pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014, řešil odvolací soud za výše uvedeného skutkového stavu - mimo jiné - právní otázku, zda na základě pracovní smlouvy ze dne 26.1.2007 vznikl mezi žalovanou a jejím předsedou představenstva Ing. Z. B. platně pracovní poměr. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi ze dne 23.9.2009 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 451/2008 Sb. a č. 320/2009 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 8.10.2009 (dále jen „zák. práce“).
Jak dovolací soud v této věci již jednou uvedl, za právnickou osobu mohou činit právní úkony v pracovněprávních vztazích i její zaměstnanci, pokud je to stanoveno ve vnitřních předpisech právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé (srov. § 11 odst. 1 zák. práce, § 20 odst. 2 větu první obč. zák.). Navázání pracovněprávního vztahu nebrání – obecně vzato – ani skutečnost, že fyzická osoba je členem statutárního orgánu zaměstnavatele. Podmínkou ale je, že obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s obsahem činnosti statutárního orgánu a může se týkat jen činností od práce statutárního orgánu (jeho člena) odlišných.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp.zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ročník 1995, nebo z poslední doby též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.2013 sp.zn. 21 Cdo 1781/2012) činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru, a jsou tedy neplatné pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán); právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu.
Statutárním orgánem akciové společnosti je představenstvo, které řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem a které rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou obchodním zákoníkem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady; nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva (§ 191 odst. 1 věty první až třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 – dále jen „obch. zák.“). Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti (§ 192 odst. 1 věta první obch. zák.). Obchodním vedením akciové společnosti ve smyslu ustanovení § 192 odst. 1 věty první obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.8.2004 sp.zn. 29 Odo 479/2003, uveřejněný pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Z uvedeného vyplývá, že činnost statutárního orgánu akciové společnosti spočívá jednak v tom, že činí (vůči jiným osobám) právní úkony společnosti (zastupuje a jedná jménem společnosti navenek), jednak provádí (dovnitř společnosti) rozhodování, řízení a obchodní vedení společnosti. Uvedené činnosti statutárního orgánu není - jak vyplývá ze shora podaného výkladu - přípustné (zcela nebo jen zčásti) vykonávat v pracovním poměru (nebo jiném pracovněprávním vztahu).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že Ing. Z. B. vykonával v době od 19.1.2007 do 22.2.2011 funkci předsedy představenstva žalované. Dne 26.1.2007 uzavřel Ing. Z. B. se žalovanou pracovní smlouvu, podle níž měl zastávat pozici generálního ředitele. Povinnosti generálního ředitele byly podle pracovní náplně ze dne 1.2.2007, která „upřesňuje druh práce uvedený v pracovní smlouvě“, vymezeny tak, že „1. zajišťuje prezentaci podniku navenek v souladu s marketingovou strategií a PR strategií podle pokynů představenstva“, „2. poskytuje odborné konzultace odborným ředitelům podniku a zajišťuje interní komunikační kanály v rámci vnitřního chodu podniku na úrovni jeho řídících odborných ředitelů“, „3. zprostředkovává šíření univerzálních paradigmat podniku na úrovni jeho řídících odborných ředitelů“, „4. kontroluje a odpovídá za provádění a implementaci usnesení představenstva a informuje představenstvo o jejich plnění“, „5. zastřešuje obchodní a investiční činnost podniku“, „6. kontroluje a odpovídá za systematický monitoring a průzkum trhu a vyhledávání nových obchodních příležitostí“, „7. předkládá představenstvu návrhy řídících odborných ředitelů v souvislosti s jejich strategiemi, podnikatelskými záměry, střednědobými a dlouhodobými plány a informuje představenstvo o výsledcích jejich plnění“, „8. předkládá představenstvu výstupy z účetnictví podniku“, „9. informuje představenstvo o investičních možnostech, volných zdrojích a závazcích podniku v souladu se skutečnými výsledky hospodaření podniku“, „10. informuje představenstvo o dalších věcech, které si vyhradí“, „11. předkládá představenstvu návrhy změn organizace podniku“, „12. předkládá představenstvu návrhy smluv vyhrazených představenstvem tak, jak vyplynou ze společných konzultací s řídícími odbornými řediteli“, „13. kontroluje a odpovídá za realizaci investičních akcí stanovených představenstvem“, „14. definuje podnikovou kulturu a zabezpečuje její implementaci“, „15. kontroluje a odpovídá za přípravu koncepcí řízení podniku na úrovni jeho řídících odborných ředitelů“, „16. kontroluje a odpovídá za prosazování politiky a zásad podniku“, „17. jmenuje členy specializovaných komisí podniku“, „18. komunikuje jménem podniku s orgány státní správy a samosprávy“, „19. zabezpečuje evidenci zákazníků“, „20. komunikuje jménem podniku s odbory“, „21. kontroluje a odpovídá za vysokou úroveň poskytovaných služeb“, „22. zastřešuje péči o zaměstnance“, „23. zabezpečuje plnění povinností na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“ a „24. kontroluje a odpovídá za plnění povinností na úseku ochrany životního prostředí“. Tyto povinnosti byly v dokumentu obsahujícím pracovní náplň generálního ředitele zároveň vymezeny tak, že „nespadají do pracovní náplně v rozsahu, ve kterém případně budou vykonávány v rámci výkonu funkce člena představenstva“. Z uvedeného výčtu povinností generálního ředitele je nepochybné, že náplní funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u žalované jako předseda jejího představenstva (zastupování společnosti navenek, obchodní vedení společnosti i právní úkony směrem dovnitř společnosti), že tedy nebyl uzavřením pracovní smlouvy na pozici generálního ředitele u žalované platně založen pracovní poměr a že pracovní smlouva uzavřená dne 26.1.2007 mezi žalovanou a Ing. Z. B. na výkon této funkce je neplatná.
Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost akcentovaná odvolacím soudem, že „bylo úmyslem tehdejších členů představenstva žalované, aby postavení předsedy představenstva žalované a generálního ředitele bylo upraveno tak, aby se jejich činnosti nepřekrývaly“. Z hlediska závěru o platnosti posuzované pracovní smlouvy totiž nejsou podstatné představy, motivy či pohnutky, z nichž tehdejší představenstvo žalované při uzavírání pracovní smlouvy vycházelo. Rozhodující je, že obsahem této pracovní smlouvy (a tedy obsahem pracovního poměru generálního ředitele) byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) u žalované jako předseda jejího představenstva, ačkoli souběžný výkon činnosti předsedy představenstva v obchodněprávním vztahu a výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu.
Vzhledem k tomu, že za dané situace je odůvodněn závěr, že mezi žalovanou a Ing. Z. B. nevznikl platně pracovní poměr na pozici generálního ředitele, který byl předpokladem pro to, aby jmenovaný mohl za žalovanou učinit jakýkoliv právní úkon v pracovněprávních vztazích (tedy i předmětnou výpověď z pracovního poměru danou žalobci) jako její zaměstnanec, nezabýval se již dovolací soud úvahami žalobce o tom, zda-li generální ředitel podle vnitřních předpisů žalované „měl právo udělit žalobci výpověď“ či nikoli, neboť posouzení této otázky nemá (nemůže mít) na rozhodnutí o věci samé žádný vliv.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-