// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 02.02.2017
Posouzení právního postavení spotřebitele ve smluvním vztahu s dodavatelem
Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013) je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní.
V posuzovaném žalovaná při uzavírání smlouvy o dílo jednala výlučně pro svoji osobní potřebu jako spotřebitelka, tedy nikoli jako podnikatelka; předmětem díla byla rekonstrukce koupelny v bytě, který užívala k bydlení. Jednala tudíž za účelem osobní potřeby, a nikoli v rámci své obchodní ani jiné podnikatelské činnosti, popř. ve vazbě na tuto činnost. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná se jako zkušená podnikatelka nemůže dovolávat zákonných ustanovení na ochranu prostého spotřebitele, tudíž neobstojí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, ze dne 29. 11. 2016
Dotčené předpisy:
§ 52 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 262 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. 93 Co 548/2014-117, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 1. 2014, č. j. 15 EC 281/2011-68, v tom znění, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 69.529,90 Kč se smluvními úroky z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení z této částky od 9. 6. 2011 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, jež převzal od soudu prvního stupně, že žalobce zaslal žalované dne 18. 1. 2011 e-mail s cenovým odhadem za rekonstrukci koupelny v jejím bytě. Žalovaná mu emailem dne 20. 1. 2011 zaslala objednávku na provedení díla, jejímž předmětem bude kompletní rekonstrukce koupelny v jejím bytě včetně všech instalačních zařízení. Žalovaná v objednávce potvrzuje, že jí žalobce předal soupis materiálu, který bude podle jeho odhadu potřebný k provedení díla, s odhadem ceny díla ve výši 175.942 Kč včetně DPH. Žalobkyně souhlasí s tím, že potvrzením objednávky žalobcem bude uzavřena smlouva o dílo, která se bude na základě jejich dohody řídit § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Žalobce je oprávněn provést změny v druhu a množství zboží potřebného k provedení díla. Doba provádění díla bude podle odhadu žalobce trvat deset dní s možným prodloužením podle situace v místě provádění díla. K předání díla dojde tím, že žalobce umožní žalované nakládat s předmětem díla. Žalobce po předání díla předá žalované soupis skutečně spotřebovaného materiálu a odvedené práce s výpočtem konečné ceny díla. Žalovaná se zavazuje před započetím díla poskytnout žalobci zálohu ceny díla ve výši 120.000 Kč, potvrdit převzetí díla podpisem do deníku žalobce, nejpozději do deseti dnů od převzetí díla zaplatit žalobci konečnou cenu díla a při prodlení s úhradou ceny díla zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobce téhož dne zaslal žalované e-mail s potvrzením objednávky. Žalovaná žalobci sjednanou zálohu zaplatila. Účastníci dohodli v e-mailové korespondenci termín zahájení díla dne 14. 2. 2011. Dílo bylo uvedeno do stavu základní uživatelnosti 2. 3. 2011 a tímto dnem bylo předáno žalované, která je mohla užívat. Dne 23. 3. 2011 žalobce vyměnil náhradní umyvadlo za nové. Žalobce e-mailem ze dne 1. 5. 2011 zaslal žalované položkový rozpočet s konečnou cenou díla 189.530,90 Kč včetně DPH. Cena byla navýšena o provedené vícepráce. Žalovaná dne 12. 5. 2011 při osobním jednání předala žalobci soupis vad s vyčíslenou slevou z ceny díla ve výši 51.800 Kč. Žalobce dne 31. 5. 2011 vystavil konečnou fakturu na částku 69.529,90 Kč a dopisem ze dne 16. 6. 2011 vyzval žalovanou k součinnosti při odstranění vad. Dopisem ze dne 21. 7. 2011, který žalovaná nepodepsala, odstoupila od smlouvy o dílo. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli písemně (a tudíž platně) dohodu o podřízení jejich závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku (§ 262 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./; dále jen „obch. zák.“). Protože „žalovaná je zkušená podnikatelka, nikoli typická spotřebitelka“, odvolací soud dovodil, „že se nemůže dovolávat zákonných ustanovení sloužících k ochraně prostého spotřebitele,“ a že účastníci tudíž uzavřeli smlouvu o dílo v souladu s § 536 obch. zák. S odkazem na § 536 a násl. a § 440 a § 441 obch. zák. odvolací soud dospěl k závěru, že žalované mohlo vzniknout právo z odpovědnosti za vady díla jen při jejich včasném oznámení, což však neučinila (žalovaná, která dílo užívá, vady nevytkla bez zbytečného odkladu poté, co jí bylo umožněno s ním nakládat). Navíc v pozdní reklamaci uplatnila slevu z ceny díla, takže nebyla oprávněna již zvolený nárok z odpovědnosti za vady měnit. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalované vznikla povinnost zaplatit žalobci cenu díla včetně sjednaných úroků z prodlení (§ 548, § 369 odst. 1 obch. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda žalobce (zhotovitel - podnikatel) a žalovaná (objednatelka - spotřebitelka) uzavřeli dohodu podřizující jejich závazkový vztah ze smlouvy o dílo režimu obchodního zákoníku v písemné formě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované rozhodnutími ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 43/2001, a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007. Má za to, že objednávka, která byla přílohou e-mailové komunikace účastníků, podmínku písemnosti nesplňuje, neboť neobsahuje podpis jednající osoby, a proto dohoda o volbě práva není platná. Na závazkový vztah účastníků ze smlouvy o dílo měl být aplikován občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./; dále jen „obč. zák.“), podle něhož právo na zaplacení ceny díla žalobci nevzniklo. Žalovaná považuje dovolání za přípustné i proto, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda vystupovala v závazkovém vztahu v pozici spotřebitelky či nikoli, odchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012. Okolnost, že je podnikatelkou, pokládá v posuzovaném případě za irelevantní, neboť při objednání díla nejednala v rámci své podnikatelské činnosti s obchodním záměrem, nýbrž výhradně pro svou osobní potřebu. Dopadají proto na ni ustanovení na ochranu spotřebitele (§ 55 a § 56 obč. zák.). Odvolací soud pochybil, jestliže se nezabýval tím, zda smlouva o dílo obsahuje neplatná ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Za taková považuje ujednání umožňující žalobci jednostranně měnit druh a množství zboží potřebného k provedení díla, dobu provádění díla, dále ujednání o způsobu předání díla umožněním jeho užívání (tedy i před dokončením) a o smluvních úrocích z prodlení, které je v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006. V neposlední řadě vyjadřuje názor, že dohoda o podřízení jejich smluvního vztahu obchodnímu zákoníku je neplatná i proto, že volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke zhoršení jejího postavení v daném vztahu, v němž vystupovala v pozici spotřebitelky. V tomto směru poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1069/2014. Dovolacímu soudu z uvedených důvodů navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř.; napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda byla platně sjednána dohoda mezi žalobcem (zhotovitelem) a žalovanou (objednatelkou) o podřízení jejich závazkového vztahu ze smlouvy o dílo režimu obchodního zákoníku z hlediska (mimo jiné) postavení žalované v tomto závazkovém vztahu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jelikož žalovaná nenamítá žádnou z vad uvedených v § 242 odst. 3 větě druhé o. s. ř. a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, dovolací soud se zabýval jen posouzením k dovolacímu přezkumu nastolené právní otázky.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná vytýká odvolacímu soudu pochybení při aplikaci § 262 obch. zák. v důsledku nesprávnosti posouzení jejího právního postavení při uzavírání smlouvy. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že smlouvu uzavírala v pozici nepodnikatelky - spotřebitelky a že dohoda o podřízení vztahu ze smlouvy o dílo režimu obchodního zákoníku je neplatná, neboť směřuje ke zhoršení jejího právního postavení - kromě jiného - v otázce reklamace vad díla (včetně stanovení lhůty, při jejímž marném uplynutí právo z odpovědnosti za vady zaniká).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 262 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná (odst. 1). Dohoda podle odstavce 1 vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Rozhodovací praxe soudů a odborná komentářová literatura je zajedno v tom, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod (§ 261 odst. 1, 2 obch. zák.), o tzv. absolutní obchod (§ 261 odst. 3 obch. zák.) nebo závazkový vztah, jemuž smluvní strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle § 262 obch. zák.; to platí i pro vztahy, jejichž účastníky mohou být i nepodnikatelé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3256/2012, dále Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 901 a násl.).
Podle § 52 obč. zák. jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odst. 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odst. 2). Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání (odst. 3).
Judikatura dovolacího soudu (stejně jako odborná komentářová literatura) je ustálena v závěru, podle něhož vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 7/2014, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník, Komentář I, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 466 a násl.).
V posuzovaném případě se z obsahu spisu podává, že žalovaná při uzavírání smlouvy o dílo jednala výlučně pro svoji osobní potřebu jako spotřebitelka (§ 52 odst. 3 obč. zák.), tedy nikoli jako podnikatelka; předmětem díla byla rekonstrukce koupelny v bytě, který užívala k bydlení. Jednala tudíž za účelem osobní potřeby, a nikoli v rámci své obchodní ani jiné podnikatelské činnosti, popř. ve vazbě na tuto činnost (srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2441/2016). Závěr odvolacího soudu, že žalovaná se jako zkušená podnikatelka nemůže dovolávat zákonných ustanovení na ochranu prostého spotřebitele, tudíž neobstojí. Okolnost, že žalovaná má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jejího právního postavení ve smluvním vztahu se žalobcem irelevantní (srov. „mutatis mutandis“ rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. 9. 2015 ve věci Horatiu Ovidiu Costea proti SC Volksbank Romania SA, C-110/14).
I kdyby nebyla opodstatněná námitka žalované zpochybňující závěr o platnosti dohody o podřízení vztahu ze smlouvy o dílo režimu obchodního zákoníku z hlediska dodržení zákonného požadavku její písemnosti (§ 262 odst. 1 věta první, odst. 2 obch. zák.), je uvedená dohoda neplatná, neboť - z dále uvedených důvodů - směřuje ke zhoršení právního postavení žalované (§ 262 odst. 1 věta druhá obch. zák.).
Podle § 562 obch. zák. soud nepřizná objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla a/ bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí, b/ bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle odstavce 1, c/ bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být zjištěny později při vynaložení odborné péče, nejpozději však do dvou let a u staveb do pěti let od předání předmětu díla. U vad, na něž se vztahuje záruka, platí místo této lhůty záruční doba (odstavec 2). Ustanovení § 428 odst. 2 a 3 se použijí obdobně na účinky uvedené v odstavci 2 (odstavec 3).
Podle § 655 odst. 2 obč. zák. práva z odpovědnosti za vady musí být uplatněna u zhotovitele v záruční době; jinak zaniknou. Doba od uplatnění práva až po provedení opravy nebo úpravy se do záruční doby nepočítá. Zhotovitel je povinen vydat objednateli potvrzení o tom, kdy právo uplatnil, jakož i o provedení opravy nebo úpravy a o době jejího trvání.
Podle § 654 odst. 1 obč. zák. záruční doba je tři měsíce, není-li sjednána nebo zvláštními předpisy stanovena jinak; u stavebních prací je záruční doba nejméně osmnáct měsíců.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1069/2014 (z něhož žalovaná v dovolání cituje vybrané pasáže), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož volba obchodního zákoníku pro regulaci reklamace vad díla směřuje ke zhoršení postavení objednatelů, kteří nejsou podnikateli a jsou v postavení spotřebitele, jestliže strany dohodou nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák. Je tomu tak proto, že občanskoprávní úprava postupu objednatele při vytýkání vad díla (včetně stanovení lhůty, při jejímž marném uplynutí právo reklamovat vady zaniká) je ve prospěch spotřebitele. To vyniká zejména v kontextu úpravy obchodněprávní, která předpokládá, že jejími účastníky jsou na obou stranách profesionálové a klade tak na ně vyšší nároky. Obchodní zákoník ukládá v § 526 objednateli povinnost po předání předmětu díla tento prohlédnout či zařídit jeho prohlídku s tím, že při této prohlídce musí být vynaložena odborná péče. Nestačí tedy běžná prohlídka, ale musí se jednat o prohlídku profesionálem disponujícím odbornými znalostmi a předpokládá se, že ji buď obchodník jako profesionál bude schopen vykonat sám, nebo přizve (obvykle za úplatu) třetí osobu jako profesionála v daném oboru. Takovou míru odpovědnosti za kvalitu provedeného díla a s tím spojené sankce v podobě prekluze práva z odpovědnosti za vady občanskoprávní úprava na spotřebitele neklade. Tyto požadavky lze klást na profesionály jako subjekty obchodního práva; totéž však nelze spravedlivě očekávat od jednotlivých spotřebitelů. Proto na ně občanský zákoník neklade takto přísné požadavky a ponechává jim možnost reklamovat vady díla v průběhu celé záruční doby, jejíž minimální délku navíc stanoví. Na tento závěr pak Nejvyšší soud navázal v dalších rozhodnutích a neodchýlil se od něho ani velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, vyjádřil názor, podle něhož písemná dohoda stran smlouvy o dílo, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, jestliže se strany současně nedohodly, že ke včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li objednatel vady díla zhotoviteli v záruční době (§ 562 odst. 2 obch. zák., § 649 obč. zák.). Taková dohoda je neplatná, což znamená, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí občanským zákoníkem (ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Z řečeného vyplývá, že žalované se podařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který ve smyslu § 262 odst. 1 věty druhé obch. zák. nedovodil, že volba obchodního zákoníku pro regulaci vad díla směřuje ke zhoršení jejího postavení, která není v pozici podnikatelky, jestliže strany smlouvy dohodou nevyloučily aplikaci § 562 odst. 2 obch. zák. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zjištěný skutkový stav věci poměřoval podle právních norem, jež na něj nedopadají (na místo správných ustanovení občanského zákoníku posuzoval věc podle ustanovení obchodního zákoníku), dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Zabývat se dalšími dovolacími námitkami shledal nadbytečným.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-