// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 25.10.2016
Okamžik zániku funkce jednatele v případě jeho odvolání valnou hromadou
I pro rozhodnutí o odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným z funkce platil obecný princip, podle něhož neodloží-li valná hromada výslovně účinnost svého rozhodnutí, nabývá její rozhodnutí účinků zásadně dnem, kdy bylo přijato.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 246/2015, ze dne 27. 7. 2016
Dotčené předpisy:
§ 66 odst. 2 obch. zák. ve znění ke dni 16. 5. 1997
§ 125 odst. 1 písm. f) obch. zák. ve znění ke dni 16. 5. 1997
Kategorie: společnost s ručením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
V řízení zahájeném 21. 2. 2002 se původní žalobkyně - společnost Konpo, s.r.o. - domáhala po původně žalované 1) společnosti B O R A, spol. s r.o. v likvidaci jako dlužníkovi (dále též jen „dlužník“) a žalované 2) společnosti MESIT holding, a.s. jako ručiteli zaplacení částky 35 475 323,09 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze dvou smluv o úvěru.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 9. 2012, č. j. 46 C 361/2007-462, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 2. 2014, č. j. 46 C 361/2007-555, zamítl žalobu o zaplacení částky 23 129 644,97 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a původní žalovanou 1) společností B O R A, spol. s r.o. v likvidaci (výrok II.) a mezi žalobkyní a současnou jedinou žalovanou (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, č. j. 46 C 361/2007-600, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanou.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně, Komerční banka, a.s., uzavřela se společností B O R A, spol. s r.o. v likvidaci, identifikační číslo 60198109 (společnost zanikla ke dni 10. 4. 2013 výmazem z obchodního rejstříku po zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení), jednající jednatelem M. B., smlouvy o úvěru č. A1-053-96 dne 26. 7. 1996 na částku 12 000 000 Kč (dále jen „první smlouva“) a č. A1-027-97 dne 16. 5. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 10. 4. 1998 rovněž na částku 12 000 000 Kč (dále jen „druhá smlouva“) podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném ke dni podpisu druhé smlouvy (dále též jen „obch. zák.“). Pohledávka Komerční banky, a.s. z druhé smlouvy byla zajištěna ručitelským prohlášením žalované ze dne 15. 5. 1997 (dále jen „ručitelské prohlášení“) do výše 12 000 000 Kč a příslušenství. Dlužník úvěr z druhé smlouvy vyčerpal dne 26. 5. 1997, přičemž své závazky z obou smluv o úvěru neplnil. Usnesením ze dne 21. 6. 2005, č. j. 95 K 17/2005-72, Městský soud v Praze prohlásil konkurs na majetek dlužníka. Žalovaná byla vyzvána jako ručitelka ke splnění zajištěného závazku dne 22. 9. 1998 a 20. 2. 2002, ani ona dluh neuhradila. Žalobkyně vzala žalobu zpět v části týkající se nároku na zaplacení zůstatku úvěru z první smlouvy, soud proto řízení v tomto rozsahu usnesením ze dne 31. 1. 2012, č. j. 46 C 361/2007-461, zastavil.
Pohledávka z druhé smlouvy byla smlouvou o postoupení pohledávky č. 5047553746 ze dne 25. 3. 2000 postoupena Komerční bankou, a.s. společnosti Konpo, s.r.o. Pohledávka dále přešla v souvislosti se zánikem společnosti Konpo, s.r.o. na Českou konsolidační agenturu. Po zániku České konsolidační agentury se stala jejím nástupcem v řízení Česká republika - Ministerstvo financí, smlouvou o postoupení pohledávky, jež nabyla účinnosti dne 16. 12. 2005, byla pohledávka z druhé smlouvy postoupena společnosti Deutsche Bank Aktiengesellschaft a následně smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 26. 3. 2007 byla postoupena touto společností současné žalobkyni.
Soud prvního stupně zjistil, že v době od 8. 4. 1997 do 27. 8. 1997 měl dlužník v obchodním rejstříku zapsán způsob jednání jménem společnosti tak, že za společnost jednají dva jednatelé samostatně do peněžitého plnění nebo plnění ocenitelného v penězích do částky 200 000 Kč tak, že k obchodnímu jménu společnosti připojí svůj podpis. V ostatních úkonech jednají jednatelé společně. Jednání dlužníka posoudil podle ustanovení § 133 obch. zák. a zdůraznil, že při uzavírání druhé smlouvy nejednali dva jednatelé společně, když tuto smlouvu podepsal pouze jeden ze dvou jednatelů, a to M. B. Omezení způsobu jednání na jednání jedním jednatelem samostatně pouze do peněžitého plnění nebo plnění ocenitelného v penězích do částky 200 000 Kč nelze považovat za omezení jednatelského oprávnění neúčinné vůči třetím osobám ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák., poněvadž takový způsob jednání byl zapsán do obchodního rejstříku, tedy do přístupného veřejného seznamu podle ustanovení § 27 odst. 1 obch. zák.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že druhá smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), protože dlužník při jejím podpisu nedodržel způsob jednání zapsaný v obchodním rejstříku, a částka poskytnutá podle této smlouvy představuje bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením § 1 odst. 2 obch. zák.
Ručitelské prohlášení žalované soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 303 a násl. obch. zák. Podle ustanovení § 304 odst. 1 obch. zák. ručením lze zajistit jen platný závazek dlužníka nebo jeho část. Ručení je tedy závazkem akcesorickým, neboť tímto způsobem lze zajistit jen platný závazek dlužníka, z čehož vyplývá, že ručitelský závazek je vázán na existenci závazku dlužníka, který má zajišťovat. Je-li druhá smlouva neplatná, je neplatný i ručitelský závazek žalované a žaloba není důvodná.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 8. 2013, č. j. 46 C 361/2007-529, zrušil ve vztahu mezi žalobkyní a původně žalovanou 1) výroky pod body I. a II. svého rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 46 C 361/2007-462, a řízení zastavil s odůvodněním, že žalovaná 1) výmazem z obchodního rejstříku ke dni 10. 4. 2013 ztratila způsobilost být účastníkem řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudky soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud částečně zopakoval dokazování notářským zápisem o valné hromadě dlužníka sepsaným dne 25. 3. 1997, na níž byl odvolán jednatel J. Z. a bylo rozhodnuto, že za společnost jedná jen M. B. tak, že k obchodnímu jménu společnosti připojí svůj podpis. Dále opakoval důkaz změnou společenské smlouvy dlužníka ze dne 25. 3. 1997, týkající se změny v orgánech společnosti a ve způsobu jejího jednání, návrhem na zápis těchto změn do obchodního rejstříku z téhož dne podaným dlužníkem u soudu dne 24. 6. 1997 a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 1997 jako rejstříkového soudu, jímž bylo rozhodnuto o zápisu do obchodního rejstříku výše uvedených změn v orgánech společnosti a ve způsobu jejího jednání.
Podle názoru odvolacího soudu, ačkoliv se soud prvního stupně nevypořádal se všemi námitkami žalobkyně o tom, že zápis v obchodním rejstříku neodpovídal skutečnosti, protože J. Z. byl jako jednatel valnou hromadou dlužníka konanou dne 25. 3. 1997 odvolán, nemá tato skutečnost vliv na správný závěr o neplatnosti druhé smlouvy a s tím související neplatnosti ručitelského závazku žalované. Odvolací soud citoval ustanovení § 27 odst. 2 a § 31 odst. 1 a odst. 3 obch. zák. a k nim uvedl, že valná hromada dlužníka sice odvolala jednatele J. Z., avšak bez uvedení data účinnosti této změny v jednatelství společnosti, proto podle ustanovení § 31 odst. 3 věty druhé obch. zák. (ve znění účinném ke dni uzavření druhé smlouvy) je dnem změny datum vydání usnesení rejstříkového soudu o provedených změnách ve společnosti, tedy den 27. 8. 1997. Valná hromada den zápisu změny jednatelství a jednání za společnost ponechala na datu vydání rozhodnutí soudu. Ačkoliv dlužník provedl změnu společenské smlouvy již dne 25. 3. 1997, návrh na zápis změn vyplývajících z valné hromady byl podán až dne 24. 6. 1997. Obsah zápisů v obchodním rejstříku proto není ohledně data výmazu jednatele J. Z. v rozporu se skutečností, ale v souladu s tím, že valná hromada den zápisu změny jednatelství a jednání za společnost ponechala na datu vydání rozhodnutí soudu. Prodleva se zápisem změn nebyla v postupu rejstříkového soudu, ale dlužníka.
K námitce žalobkyně odvolací soud dodal, že bezdůvodné obohacení nemohlo vzniknout žalované, protože plnění z druhé smlouvy se dostalo dlužníkovi, nikoliv žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde o otázku účinků rozhodnutí valné hromady o odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným a otázku účinků zápisu této skutečnosti do obchodního rejstříku.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný právní závěr o neplatnosti druhé smlouvy, kterou za dlužníka podepsal pouze jednatel M. B., a s tím související nesprávný závěr, že J. Z. byl ke dni uzavření druhé smlouvy (16. 5. 1997) jednatelem dlužníka. V návaznosti na nesprávné posouzení (ne)platnosti druhé smlouvy namítá i nesprávné posouzení věci v otázce (ne)platnosti ručitelského prohlášení žalované a smluv o postoupení pohledávky. Závěr o neplatnosti druhé smlouvy založil odvolací soud na tom, že J. Z. byl v době uzavření druhé smlouvy jednatelem dlužníka a k platnosti smlouvy proto bylo zapotřebí i jeho podpisu, neboť společnost měla v té době dva jednatele a platil způsob jednání zapsaný v obchodním rejstříku.
Dovolatelka s podrobnou argumentací poukazuje na to, že do 30. 6. 1996, před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 142/1996 Sb., byl zápis jednatele do obchodního rejstříku zápisem konstitutivním, naproti tomu od 1. 7. 1996 je zápis jednatele deklaratorní, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž odkazuje.
Podle názoru dovolatelky byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu jednoznačně vyřešena i otázka účinků zániku funkce jednatele ve vztahu k rozhodnutí valné hromady o odvolání a ve vztahu k zápisu do obchodního rejstříku, a to tak, že rozhodnutí o odvolání jednatele mělo vždy konstitutivní povahu (zánik jednatelských oprávnění nastává již na základě rozhodnutí valné hromady) a výmaz jednatele z obchodního rejstříku měl vždy deklaratorní povahu. I v této argumentaci dovolatelka odkazuje na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovolatelka zdůrazňuje, že otázka právních účinků rozhodnutí valné hromady o odvolání jednatele byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena tak, že funkce jednatele zaniká dnem, kdy valná hromada společnosti rozhodla o jeho odvolání z funkce, případně pozdějším dnem v usnesení valné hromady výslovně určeným. To znamená, že pokud valná hromada výslovně neurčí, že zánik funkce jednatele nastává pozdějším dnem, pak funkce jednatele zaniká dnem, kdy valná hromada o odvolání jednatele rozhodla.
Dovolatelka má za to, že odvolací soud řešil otázku doby zániku funkce jednatele J. Z. nesprávně a jeho závěr, že druhá smlouva je neplatná proto, že J. Z. byl v době jejího uzavření jednatelem dlužníka, k platnosti smlouvy proto bylo třeba, aby smlouvu rovněž podepsal, a že jeho funkce jednatele zanikla až ke dni zápisu změny v obchodním rejstříku, je nesprávný.
Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká i nesprávné hodnocení důkazů a porušení zásady legitimního očekávání. Podotýká, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i v otázce výkladu smlouvy, kdy je základním principem výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost zakládá, jsou-li možné oba výklady.
Rovněž se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při hodnocení otázky, zda lze nárok přiznat z jiného právního důvodu, například z důvodu bezdůvodného obohacení, respektive zda jí tento nárok byl postoupen a zda se na tento nárok vztahuje ručení žalované. Přípustnost dovolání v této otázce případně spatřuje i v tom - dospěje-li dovolací soud k takovému závěru - že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být tato otázka dovolacím soudem posouzena jinak.
Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil a v celém rozsahu žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před všemi soudy.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, a rozhodnout o nákladech řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky okamžiku zániku funkce jednatele, kterého valná hromada společnosti odvolala z jeho funkce, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti, poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění (tj. ke dni uzavření druhé smlouvy - 16. 5. 1997) se vztah mezi společností a členem statutárního či jiného orgánu společnosti nebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud z jejich ujednání se společností nebo jiných ustanovení tohoto zákona upravujících jejich povinnosti nevyplývá jiné určení práv a povinností.
Podle ustanovení § 125 odst. 1 písm. f) obch. zák., v rozhodném znění, je valná hromada nejvyšším orgánem společnosti, přičemž do její působnosti patří jmenování, odvolání a odměňování jednatelů.
Z ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že na vztah mezi společností a jejím jednatelem se ustanovení o mandátní smlouvě - a tedy i o ukončení závazkového vztahu obecně - přiměřeně aplikují (mimo jiné) pouze v případě, že ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností těchto osob. Odvolání jednatele z jeho funkce, jako jeden ze způsobů zániku daného právního vztahu, je přitom výslovně upraveno v ustanovení § 125 odst. 1 písm. f) obch. zák.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2363/2010, na které správně odkazuje dovolatelka, dovodil, že usnesení valné hromady je jinou právní skutečností, v jejímž důsledku pravidelně dochází ke vzniku, změně či zániku práv a povinností. Tak i rozhodnutí o odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným má (a vždy mělo) konstitutivní účinky (k deklaratorní povaze výmazu jednatele z obchodního rejstříku srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2626/2007). I pro rozhodnutí o odvolání jednatele společnosti s ručením omezeným z funkce platí obecný princip, podle něhož neodloží-li valná hromada výslovně účinnost svého rozhodnutí, nabývá její rozhodnutí účinků zásadně dnem, kdy bylo přijato (srov. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 1 Odon 60/97, uveřejněného pod číslem 64/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále k otázce účinnosti rozhodnutí valné hromady srov. obdobně i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1996, sp. zn. 1 Odon 25/96, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 97, pod číslem 66).
Ostatně i v usnesení ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006, Nejvyšší soud přisvědčil závěru, že pro zánik funkce statutárního orgánu nevyžaduje obchodní zákoník jako podmínku výmaz statutárního orgánu (jeho člena) z obchodního rejstříku (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2626/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2009, pod číslem 138, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 94/2016).
K otázce konstitutivních účinků právních skutečností vyvolávajících vznik, změnu nebo zánik jednatelské funkce a k deklaratorním účinkům zápisu do obchodního rejstříku se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 662/01, in www.usoud.cz.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že valná hromada ponechala změnu jednatelství a jednání jménem společnosti na datu vydání rozhodnutí rejstříkového soudu o této změně s odkazem na ustanovení § 31 odst. 3 větu druhou obch. zák., odchýlil se od výše citované judikatury Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedeného důvodu správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v potvrzujícím výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil; poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Zbývajícími dovolacími námitkami se dovolací soud již nezabýval, neboť s ohledem na výsledek dovolacího přezkumu by to bylo nadbytečné a tudíž nehospodárné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-