// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 09.06.2016
Posuzování obsahu formálních náležitostí směnky
Jakkoli lze formální náležitosti směnky posuzovat výlučně dle výsledné podoby směnečné listiny se zřetelem na zákonem předepsané náležitosti, a též se zřetelem na to, zda je daný údaj ze směnečné listiny objektivně seznatelný, důvodem neplatnosti směnky může být pouze takový údaj, jenž bude vzbuzovat rozumné pochybnosti o samotném obsahu dané formální náležitosti (posuzováno z pohledu kteréhokoliv účastníka směnečného vztahu, tedy i třetí osoby, která se případně v budoucnu účastníkem směnečného vztahu stane).
Závěr soudů nižších stupňů v projednávané věci, podle nichž sporná listina nemůže být platná jako směnka vlastní, neboť datum jejího vystavení (kterým měl být 25. listopad 20009) předchází vyznačenému datu splatnosti, nemůže obstát. Se zřetelem ke způsobu, jakým byl údaj o datu vystavení směnky na listinu zapsán, jakož i ke grafické podobě tohoto údaje na sporné směnce totiž nelze mít žádné pochybnosti o tom, že obsahem posuzovaného zápisu data vystavení sporné směnky je údaj označující (jako den vystavení směnky) den 25. listopadu 2009, tedy den zjevně předcházející splatnosti směnky (30. květnu 2010). Takový údaj je – bez zřetele k tomu, že k vyhotovení směnky byl použit (ve vztahu k údaji letopočtu data vystavení) neupravený tiskopis směnečné listiny – evidentně ze sporné listiny seznatelný, přičemž žádný účastník směnečného vztahu evidentně nemůže mít rozumné pochybnosti o tom, kdy byla sporná směnka (podle zápisů na ní vyznačených) vystavena (jinak řečeno, nemůže nabýt přesvědčení, že by snad k vystavení sporné směnky nemělo dojít v roce 2009, ale až v roce „20009“).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1216/2014, ze dne 24. 2. 2016
Dotčené předpisy: čl. I. § 75 zák. č. 191/1950 Sb.
Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. července 2013, č. j. 59 Cm 456/2012-66, ve znění usnesení ze dne 2. října 2013, č. j. 59 Cm 456/2012-96, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 26. března 2013, č. j. 59 Cm 456/2012-51, jímž původně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 2.060.000 Kč s 6% úrokem od 31. května 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 6.866 Kč a náhradu nákladů řízení, (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. § 75 a § 76 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl k závěru, že listina, na jejímž základě se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky (dále též jen „sporná listina“, popř. „sporná směnka“), není platnou směnkou vlastní.
Přitom zdůraznil, že k vyhotovení sporné směnky bylo užito listiny obsahující u údaje o datu vystavení předtištěný údaj „200“, za který bylo ručně dopsáno „09“. Podle údaje vyznačeného na sporné listině tedy měla být směnka vystavena 25. listopadu 20009, přičemž datum její splatnosti bylo stanoveno na 30. května 2010.
Přestože údaj o datu vystavení směnky nemusí být pravdivý, měla by být podle soudu prvního stupně dodržena „vnitřní logika směnky, tedy musí jít o údaj možný a splatnost směnky by neměla předcházet datu vystavení.“ Jelikož v posuzovaném případě byl na sporné listině vyznačen jako den jejího vystavení údaj „25. 11. 20009“, který je sice údajem možným, byť „uvedený den nastane až v hodně vzdálené budoucnosti“, nezůstala zachována „právě ona vnitřní logika směnky, neboť datum splatnosti uvedenému dni předchází“. Takový rozpor pak nutně způsobuje neplatnost žalobkyní uplatněné směnky.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok)
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalobkyní předložená listina – s ohledem na vyznačené údaje o datu jejího vystavení a datu splatnosti – nemůže obstát jako směnka vlastní.
Podle odvolacího soudu nemůže být pochyb o tom, že podpis výstavce kryje celý text „v jeho jednotě složené z částí tištěných a z částí rukopisných“, není proto ani možné ignorovat předtištěný údaj „200“ u letopočtu data vystavení směnky a brát v úvahu jen dopsaná čísla „09“. Oba údaje (předtištěný a dopsaný) tvoří na sebe těsně navazující celek, z něhož je zřejmé, že ve směnce je jako datum jejího vystavení vyznačen „25. listopad 20009“. Pro posouzení platnosti směnky přitom není významné, jaký byl úmysl výstavce směnky (jaké datum ve skutečnosti zamýšlel na směnku vyznačit), ani to, že údaj o datu vystavení směnky by v poměrech dané věci v zásadě nebyl ani významný (tj. šlo by o údaj „povýtce formální“, který není určující pro běh žádných lhůt).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že při řešení otázky platnosti sporné směnky se odvolací soud odchýlil od závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 945/2009.
Podle dovolatelky je předložená listina platnou směnkou vlastní, přičemž – obdobně jako ve výše odkazované věci, v níž se Nejvyšší soud zabýval platností směnky z hlediska údaje o její splatnosti – nemohl ani v nyní projednávané věci způsob vyznačení údaje data vystavení směnky vyvolat rozumné pochybnosti o tom, kdy byla směnka skutečně vystavena (tedy že se tak stalo v roce 2009).
Dovolatelka proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je v posuzované věci přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť v řešení dovolatelkou předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle čl. I. § 75 směnečného zákona vlastní směnka obsahuje: 1. označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny a vyjádřené v jazyku, ve kterém je tato listina sepsána; 2. bezpodmínečný slib zaplatit určitou peněžitou sumu; 3. údaj splatnosti; 4. údaj místa, kde má být placeno; 5. jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno; 6. datum a místo vystavení směnky; 7. podpis výstavce.
Otázkou náležitostí (a platnosti) vlastní směnky z hlediska údaje o datu vystavení směnky se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009, ve kterém (mimo jiné) vysvětlil, že datum vystavení směnky (tj. údaj dne, měsíce a roku, kdy byla směnka vystavena) lze na směnce vyznačit libovolným způsobem (slovy, arabskými či římskými číslicemi, popř. i zažitými zkratkami), vždy se však musí jednat o údaj určitý a pojmově možný.
V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 945/2009, na který přiléhavě poukazovala též dovolatelka v podaném dovolání, pak Nejvyšší soud (při posuzování otázky platnosti směnky ve vazbě na použitý zápis dne její splatnosti) uzavřel, že způsob vyznačení data splatnosti údajem „20. září 192001“ nemůže – v situaci, kdy k vystavení směnky byl použit formulář, do něhož byly k předtištěnému údaji „19“ u data splatnosti dopsány údaje „20. září“ a „2001“ – vyvolat rozumné pochybnosti o tom, kdy je směnka splatná. K tomu dále uvedl, že evidentně nejde v posuzované věci o případ, kdy by část údaje letopočtu („19“) byla předtištěna a další část („2001“) dopsána s tím, že teprve „souhrn“ obou údajů je rokem, v němž má být na směnku placeno. Závěr, podle něhož údajem roku není „192001“, nýbrž skutečně a jen „2001“ přitom podporuje též zásadní grafická odlišnost textu formuláře a textu do formuláře vepsaného při vyhotovení směnky, nehledě na to, že obecně u kteréhokoli účastníka směnečného vztahu nelze předpokládat, že by – a to i vzhledem ke grafické podobě údaje data splatnosti směnky – mohl mít za to, že směnka bude splatná za více než 190.000 let.
K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud – v době po vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu – přihlásil také v rozsudku ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 29 Cdo 3251/2012. V něm (maje dříve učiněné závěry za uplatnitelné rovněž ve vztahu k údaji data vystavení vlastní směnky) dále doplnil, že jakkoli lze formální náležitosti směnky posuzovat výlučně dle výsledné podoby směnečné listiny se zřetelem na zákonem předepsané náležitosti, a též se zřetelem na to, zda je daný údaj ze směnečné listiny objektivně seznatelný, důvodem neplatnosti směnky může být pouze takový údaj, jenž bude vzbuzovat rozumné pochybnosti o samotném obsahu dané formální náležitosti (posuzováno z pohledu kteréhokoliv účastníka směnečného vztahu, tedy i třetí osoby, která se případně v budoucnu účastníkem směnečného vztahu stane).
Z těchto judikatorních výstupů (na nichž Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit) se pro poměry projednávané věci podává, že závěr soudů nižších stupňů, podle nichž sporná listina nemůže být platná jako směnka vlastní, neboť datum jejího vystavení (kterým měl být 25. listopad 20009) předchází vyznačenému datu splatnosti, nemůže obstát. Se zřetelem ke způsobu, jakým byl údaj o datu vystavení směnky na listinu zapsán, jakož i ke grafické podobě tohoto údaje na sporné směnce totiž nelze mít žádné pochybnosti o tom, že obsahem posuzovaného zápisu data vystavení sporné směnky je údaj označující (jako den vystavení směnky) den 25. listopadu 2009, tedy den zjevně předcházející splatnosti směnky (30. květnu 2010). Takový údaj je – bez zřetele k tomu, že k vyhotovení směnky byl použit (ve vztahu k údaji letopočtu data vystavení) neupravený tiskopis směnečné listiny – evidentně ze sporné listiny seznatelný, přičemž žádný účastník směnečného vztahu evidentně nemůže mít rozumné pochybnosti o tom, kdy byla sporná směnka (podle zápisů na ní vyznačených) vystavena (jinak řečeno, nemůže nabýt přesvědčení, že by snad k vystavení sporné směnky nemělo dojít v roce 2009, ale až v roce „20009“).
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-