// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 16.02.2016

Výzva k zaplacení dorovnání podle § 220p a § 220k obch. zák.

Výzva k zaplacení dorovnání podle § 220p a § 220k obch. zák., učiněná podle § 340 odst. 2 obch. zák., nemusí obsahovat výši požadovaného dorovnání.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4778/2014, ze dne 25. 11. 2015

vytisknout článek




Dotčené předpisy:
§ 340 odst. 2 obch. zák.
§ 220p odst. 4 obch. zák. ve znění do 31. 3. 2008
§ 220k odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 3. 2008

Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 6 Cm 64/2004-730, uložil společnosti ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o. (dále též jen „společnost“) zaplatit každému z navrhovatelů úrok z prodlení z tam uvedených částek od 6. prosince 2005 do 29. června 2010 (výroky I., III., V., VII., IX., XI., XIII., XV. a XVII.), ohledně „povinnosti uhradit každému z navrhovatelů úrok podle § 220k odst. 7“ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. června 2008 (dále též jen „obch. zák.“), z tam uvedených částek ve výši 1,5 % ročně za dobu od 14. září 2005 do 29. června 2010 řízení zastavil (výroky II., IV., VI., VIII., X., XII., XIV., XVI. a XVIII.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky XIX. až XXVIII.).

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání společnosti potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., III., V., VII., IX., XI., XIII., XV., XVII. a XXVIII. (první výrok), změnil je ve výrocích XIX. až XXVII. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Jde přitom v pořadí již o třetí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Usnesením ze dne 15. dubna 2010, č. j. 8 Cmo 75/2009-585, odvolací soud odmítl odvolání společnosti proti výroku XXIV. usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. dubna 2008, č. j. 6 Cm 64/2004-481 (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích IV. až XII. ohledně povinnosti společnosti jako hlavního akcionáře zaplatit každému z navrhovatelů dorovnání s úrokem z prodlení ve výši 1,5 % ročně od 14. září 2005 do zaplacení (druhý výrok), změnil je ve výrocích IV. až XII. ohledně úhrady zbývající části příslušenství, a to tak, že návrh na úhradu úroků z prodlení přesahující výši 1,5 % ročně z jednotlivých částek od 14. září 2005 do zaplacení zamítl (třetí výrok), a rozhodl o nákladech řízení, včetně řízení odvolacího (čtvrtý až šestý výrok).

Nejvyšší soud k dovolání navrhovatelů usnesením ze dne 18. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 4492/2010, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2013, pod číslem 110 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. lednu 2001, i na webových stránkách Nejvyššího soudu), zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 15. dubna 2010, č. j. 8 Cmo 75/2009-585, ve třetím (měnícím) výroku ve věci samé a dále ve výrocích čtyři, pět a šest o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí vysvětlil, že ustanovení § 220k odst. 7 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. března 2008 (dále jen „obch. zák.“) neupravuje úroky z prodlení jakožto zákonem upravený následek prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu (a to již proto, že ke dni zániku společnosti není hlavní akcionář v prodlení se zaplacením dorovnání), nýbrž zákonné úroky, jejichž účelem je zohlednit skutečnost, že menšinoví akcionáři ztrácejí vlastnické právo k akciím dnem zániku společnosti, nicméně dorovnání je jim dopláceno se značným zpožděním. Právo menšinových akcionářů na zaplacení úroků z prodlení podle § 369 obch. zák. pro případ prodlení hlavního akcionáře se zaplacením dorovnání zůstává úpravou v § 220k odst. 7 obch. zák. nedotčeno; akcionáři mají v případě prodlení hlavního akcionáře se zaplacením dorovnání právo jak na zákonný úrok podle § 220k odst. 7 obch. zák. (a to ode dne zápisu převzetí jmění a výmazu společnosti do obchodního rejstříku), tak i na úrok z prodlení podle § 369 obch. zák., a to od prvního dne prodlení hlavního akcionáře se zaplacením dorovnání. Jelikož byl návrh na zahájení řízení vnitřně rozporný, resp. neurčitý, neboť nebylo zřejmé, jakého úroku se navrhovatelé domáhají, Nejvyšší soud uzavřel, že soud prvního stupně, potažmo odvolací soudu měl postupem podle § 43 o. s. ř. tuto neurčitost odstranit.

Následně odvolací soud usnesením ze dne 14. března 2013, č. j. 8 Cmo 438/2012-669, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. dubna 2008, č. j. 6 Cm 64/2004-481, ve výrocích IV. až XII. ohledně úhrady zbývající části příslušenství a ve výrocích XXIII. až XXV. ohledně nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:

1) Valná hromada společnosti ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, a. s., identifikační číslo osoby 45193533, konaná dne 2. června 2004 rozhodla (mimo jiné) o zrušení této společnosti bez likvidace a přechodu jejího obchodního jmění na společnost ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, s. r. o. jako hlavního akcionáře.

2) Navrhovatelé byli menšinovými akcionáři společnosti ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, a. s.

3) Převod obchodního jmění společnosti ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, a. s. na hlavního akcionáře byl do obchodního rejstříku zapsán ke dni 14. září 2005. K témuž dni byla společnost ON SEMICONDUCTOR CZECH REPUBLIC, a. s. vymazána z obchodního rejstříku. Ke zveřejnění zápisu došlo dne 5. října 2005.

4) Navrhovatelům vzniklo právo na dorovnání podle § 220p a 220k obch. zák.

5) Navrhovatelé v podání došlém soudu prvního stupně 9. srpna 2013 uvedli, že požadují úrok i úrok z prodlení.

Odvolací soud na takto ustavené základu uzavřel, že navrhovatelé odstranili Nejvyšším soudem vytčenou vadu návrhu na zahájení řízení, v důsledku čehož na požadovaný úrok z prodlení není možné pohlížet jako na nově uplatněný nárok.

Uplynutím dvou měsíců ode dne účinnosti zápisu převodu jmění do obchodního rejstříku, tj. dne 5. prosince 2005, skončila smluvně určená lhůta pro poskytnutí vypořádání a od 6. prosince 2005 byla společnost v prodlení s výplatou vypořádání. Jelikož navrhovatelé požadovali příslušenství (označené výslovně jako úrok z prodlení dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.) již v podání ze dne 16. listopadu 2005, které je nutné považovat za výzvu k plnění podle § 340 odst. 2 obch. zák., odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou společností.

S odkazem na závěry přijaté Nejvyšším soudem v usneseních ze dne 14. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2085/2010, ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4712/2007 (uveřejněném pod číslem 104/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen "R 104/2010") a ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010, odvolací soud dovodil, že výzva k zaplacení dorovnání nemusí obsahovat výši požadovaného dorovnání, postačí-li k projednání nároku na dorovnání návrh neobsahující představu navrhovatele o výši dorovnání na jednu akcii.

Proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu podali navrhovatelé b), c), d), e), f), h) a i) dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Dovolatelé k předpokladům přípustnosti dovolání uvádí pouze to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe vyšších soudů“, přičemž jako jediné rozhodnutí, které má zmíněnou „ustálenou rozhodovací praxi vyšších soudů“ představovat, dovolatelé označují nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2717/08. Takto vymezený předpoklad přípustnosti dovolání neodpovídá žádnému z kritérií uvedených v § 237 o. s. ř.

Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v projednávané věci nedostáli.

K důsledkům nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 (a v něm citovanou judikaturu), jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu.

Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání též společnost, která jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to

1) zda „je přípustná výzva podle § 43 o. s. ř., která svou povahou představuje poradu, jakého nároku se navrhovatelé mají domáhat, tj. poradu v oblasti hmotného práva, navíc po devíti letech od zahájení řízení“, a zda „bude mít následná změna podání zpětně důsledky pro běh promlčecí lhůty“,

2) zda „je přípustné, aby se Nejvyšší soud odchýlil od svého dosavadního rozhodování bez vysvětlení a odůvodnění takové odchylky a aniž by dodržel procesní požadavek na postoupení věci velkému senátu Nejvyššího soudu“, a

3) zda „je výzvou k plnění podle § 340 odst. 2 obch. zák. v případě práva na dorovnání podle § 220k obch. zák. právní jednání, které vůbec neobsahuje částku, jež je k plnění požadována“.

Dovolatelka namítá, že odvolací soud porušil princip rovnosti stran a upřel jí právo na spravedlivý proces, neboť na základě hmotněprávní rady poskytnuté navrhovatelům Nejvyšším soudem po devíti letech od zahájení řízení vylepšil jejich pozici ve sporu a umožnil jim, aby se domohli úroku z prodlení, který předtím nepožadovali, a to i přes dovolatelkou uplatněnou námitku promlčení.

V usnesení ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1763/2011, ve kterém posuzoval stejnou skutkovou situaci, stejně formulovaný výrok rozhodnutí odvolacího soudu týkající se úroku a stejný dovolací důvod uplatněný menšinovým akcionářem ohledně povahy úroku, Nejvyšší soud uzavřel, že nesprávné označení úroku podle § 220k odst. 7 obch. zák. jako úroku z prodlení odvolacím soudem nemění nic na věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Učinil-li Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 4492/2010 jiný závěr, aniž přesvědčivě vysvětlil důvod odchylky od předchozího rozhodnutí, porušil podle dovolatelky její právo na spravedlivý proces. Nebyla-li věc rozhodnuta velkým senátem kolegia, zatížil Nejvyšší soud řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, která v ústavněprávní rovině představuje porušení práva na zákonného soudce. Touto vadou je zatíženo celé další řízení před soudy všech stupňů.

Jde-li o náležitosti výzvy k plnění podle § 340 odst. 2 obch. zák., dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2005, sp. zn. 32 Odo 215/2005, podle něhož lze za výzvu k plnění peněžitého závazku považovat i doručení žaloby, ovšem za předpokladu, že v ní je výše požadované částky určena. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2085/2010 je nepřípadný, neboť projednatelnost návrhu na dorovnání bez uvedení konkrétní částky ještě neznamená, že takový návrh lze považovat za výzvu k plnění podle § 340 odst. 2 obch. zák. Podání navrhovatelů ze dne 16. listopadu 2005 požadavek na zaplacení určité částky neobsahovalo, poprvé se navrhovatelé domáhali zaplacení konkrétní částky až při jednání soudu konaném dne 11. prosince 2007.

Z veškeré citované judikatury podle dovolatelky vyplývá, že o právu na dorovnání a jeho výši rozhoduje soud, počátek případného prodlení hlavního akcionáře se zaplacením dorovnání je tedy vázán až na pariční lhůtu stanovenou v rozhodnutí soudu. Právo na zaplacení zákonného úroku podle § 220k odst. 7 obch. zák. kompenzuje důsledky časového posunu. Dovolatelka zaplatila navrhovatelům soudem přiznané dorovnání ve lhůtě uvedené v soudním rozhodnutí, do prodlení se tudíž dostat nemohla.

Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že návrh na zaplacení úroku z prodlení každému z navrhovatelů zamítne.

Napadené rozhodnutí nepatří mezi usnesení vypočtená v § 238a o. s. ř.; Nejvyšší soud proto posuzoval, zda je dovolání (podané proti rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí) přípustné podle § 237 o. s. ř.

Dovolání nečiní přípustným první dvě otázky otevřené dovolatelkou, a to již s ohledem na způsob, jak je dovolatelka formuluje. K nepřípustnosti dovolání pro řešení těchto otázek Nejvyšší soud dodává následující:

Závěr, podle něhož byl soud povinen odstranit vady návrhu na zahájení řízení, spočívající v neurčitosti požadovaného příslušenství, podle § 43 o. s. ř., plyne již z předchozího (kasačního) rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. § 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012). Povinnost soudu postupovat podle § 43 o. s. ř. v případě, kdy je návrh na zahájení řízení neurčitý či nesrozumitelný, se podává přímo z textu označeného ustanovení. Závěr, podle něhož účinky (hmotněprávní i procesněprávní) nesprávného nebo neúplného návrhu na zahájení řízení, jehož vady byly odstraněny dodatečně, působí již od jeho podání (včetně stavení běhu promlčecí doby), se podává z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, ze dne 20. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či ze dne 10. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 25 Cdo 1915/2014).

A konečně v předchozím (kasačním) rozhodnutí se Nejvyšší soud nijak neodchýlil od závěrů formulovaných v usnesení ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1763/2011 (naopak, v obou rozhodnutích shodně uzavřel, že ustanovení § 220k odst. 7 obch. zák. neupravuje úroky z prodlení jakožto zákonem upravený následek prodlení dlužníka s plněním peněžitého dluhu). Důvodem pro (částečné) zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci byly právě zjištěné vady řízení, spočívající v absenci postupu podle § 43 o. s. ř.

Dovolání společnosti je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda výzva k zaplacení dorovnání podle § 220p a § 220k obch. zák., učiněná podle § 340 odst. 2 obch. zák., musí obsahovat výši požadovaného dorovnání.

Dovolání není důvodné.

V usnesení ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010, Nejvyšší soud vysvětlil, že při rozhodování o dorovnání podle § 220p odst. 4 a § 220k odst. 1, 5 a 7 obch. zák. soud není vázán tím, jak navrhovatel v tzv. petitu návrhu na zahájení řízení zformuloval svou představu o výši dorovnání na jednu akcii. Návrh na zaplacení dorovnání bude projednatelný (soud o něm může zákonem předvídaným způsobem věcně rozhodnout) dokonce i tehdy, omezí-li navrhovatel svůj požadavek na zaplacení dorovnání, aniž zformuluje svou představu o jeho výši na jednu akcii. Je tomu tak proto, že obchodní zákoník (konkrétně ustanovení § 220k) předpokládá, že soud určí výši dorovnání, čímž v intencích ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. vypořádá vztah mezi účastníky řízení způsobem předjímaným tímto právním předpisem (v návaznosti na § 220k odst. 5 větu první obch. zák. tak dokonce učiní způsobem závazným i pro další – tam vypočtené – osoby).

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 4322/2009, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3923/2010, popř. rozsudek ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 645/2012) se podává, že za doručení výzvy věřitele k plnění peněžitého závazku dlužníku podle § 340 odst. 2 obch. zák. lze považovat i doručení žaloby dlužníku.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že lze-li návrh na zahájení řízení o zaplacení dorovnání považovat zároveň za výzvu k plnění podle § 340 odst. 2 obch. zák. (je-li doručen hlavnímu akcionáři) a nemusí-li takový návrh z důvodů shora uvedených obsahovat představu navrhovatele o výši dorovnání na jednu akcii, potom ani výzva k zaplacení dorovnání nemusí obsahovat výši požadovaného dorovnání.

Uvedený závěr odpovídá i povaze vztahu mezi hlavním akcionářem (který vahou svých hlasů prosadil postup podle § 220p obch. zák.) a vytěsněnými menšinovými akcionáři (jejichž účast ve společnosti nuceně skončila), a reflektuje informační nerovnost obou stran. Rozhodne-li se hlavní akcionář realizovat postup podle § 220p obch. zák., musí být schopen stanovit výši vypořádání tak, aby odpovídala zákonnému požadavku přiměřenosti, a musí být tudíž i schopen vyhodnotit výzvu menšinového akcionáře k zaplacení dorovnání a určit výši případného dorovnání na jednu akcii.

Zbývá dodat, že představa dovolatelky, podle které má rozhodnutí soudu přiznávající vytěsněnému akcionáři právo na dorovnání podle § 220p a § 220k obch. zák. konstitutivní povahu, je zjevně nesprávná. Vytěsnění akcionáři mají právo na vypořádání v penězích určené ve smlouvě o převzetí jmění hlavním akcionářem (§ 220p odst. 4 obch. zák.), a není-li vypořádání dle smlouvy přiměřené, mají právo na dorovnání podle § 220k obch. zák., které je splatné – jak Nejvyšší soud uzavřel již v předchozím (kasačním) rozhodnutí – na výzvu dle § 340 odst. 2 obch. zák. Rozhodnutím, kterým podle § 220k obch. zák. přizná vytěsněným akcionářům právo na dorovnání, soud právo akcionářů na dorovnání nekonstituuje (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 2403/2010).

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není dán, Nejvyšší soud dovolání společnosti podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatelů b), c), d), e), f), h) a i) bylo odmítnuto a dovolání společnosti zamítnuto, přičemž k dovoláním nebyla podána vyjádření.

Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů


Články