// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 09.02.2016
Doložka nejvyšších výhod a rozpor se zásadami poctivého obchodního styku
Doložka nejvyšších výhod je smluvním ujednáním, jež nemá v českém právním řádu výslovné zákonné zakotvení. Jedná se o ujednání smluvních stran, kterým si strany upravují podmínky spolupráce v obchodněprávním vztahu a konkretizují práva a povinnosti. Záleží proto zcela na vůli stran, jak budou tuto doložku koncipovat a jaké podmínky si nastaví.
Uplatňování nároků z porušení doložky nejvyšších výhod není samo o sobě, bez existence mimořádné okolnosti, jednáním v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2430/2015, ze dne 3. 12. 2015
Dotčené předpisy: § 265 obch. zák.
Kategorie: obchodní závazkové vztahy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. června 2014, č. j. 107 C 126/2012-141, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % p. a. od 21. 7. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I) a o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. února 2015, č. j. 23 Co 516/2014-166, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a stanovil žalované povinnost nahradit žalobkyni 15 661 Kč na náklady odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a nesprávné zjištění skutkového stavu. Namítá, že smlouva o poskytnutí a využití obchodních údajů, o ochraně obchodního tajemství a pravidlech vzájemného obchodování, byla uzavírána v době, kdy měla žalobkyně výsadní postavení na trhu. Obsah smlouvy nemohla žalovaná nijak pozměnit, ačkoli je ve smlouvě řada jednostranných ujednání a i sankce hrozí pouze žalované. Žalovaná s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, poukazovala na to, že smluvní podmínky byly sjednány v rozporu s dobrými mravy a žalobkyně vykonává své právo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), proto je ujednání o smluvní pokutě neplatné.
Podle dovolatelky se soudy měly zabývat otázkou, zda žalobkyně porušila smluvní povinnost, neboť tuto otázku považuje dovolatelka za zásadní pro posouzení tzv. doložky nejvyšších výhod, k níž se žalovaná zavázala ve vztahu k žalobkyni. Žalovaná zdůrazňuje, že k dosažení slev podle doložky nejvyšších výhod bylo nezbytné, aby žalobkyně splnila totožné podmínky jako ten smluvní partner, jehož výhod se žalobkyně domáhá. Dovolatelka rozporuje závěr soudů, že nárok z titulu doložky nejvyšších výhod vzniká automaticky, bez ohledu na to, zda osoba, jíž svědčí doložka nejvyšších výhod, splnila podmínky či nikoli. Tento názor považuje dovolatelka za nesprávný a v rozporu s obecným chápáním. Tato skutečnost by musela vyplývat přímo z doložky a není-li tomu tak, je doložka nejvyšších výhod neplatná pro neurčitost. Zcela rozporné se zásadami poctivého obchodního styku je podle dovolatelky, aby žalobkyně, která porušila smluvní povinnost, požadovala po žalované splnění jejích povinnosti.
Žalovaná shledává přípustnost dovolání v tom, že problematika uplatnění doložky nejvyšších výhod v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Z důvodů uvedených výše dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že navrhuje zamítnutí dovolání. Dovolatelka rozporuje skutkové okolnosti, v dovolacím řízení lze však namítat pouze vady právní. Žalobkyně zdůrazňuje, že v rozhodné době právní předpisy žádnou doložku nejvyšších výhod neupravovaly a nelze proto přisvědčit dovolatelce, že aplikace doložky nejvyšších výhod byla podmíněna splněním podmínek.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastnicí řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
Dovolání však není důvodné.
Nelze přisvědčit dovolatelce v tom, že se soudy odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007. Podle dovolatelky soudy měly dojít k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a žalobkyně vykonává právo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany. V citovaném rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat ujednání o smluvní pokutě jako neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to případně i ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Soudy obou stupňů však zmíněné rozhodnutí respektovaly, zvažovaly konkrétní okolnosti daného případu a neshledaly rozpor s dobrými mravy, ani že by výkon práva žalobkyně odporoval zásadám poctivého obchodního styku.
Dovolatelkou předestíraná otázka „problematiky doložky nejvyšších výhod ve spojení s jejím uplatněním v rámci poctivého obchodního styku“ dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena.
Žalobkyně jako poskytovatelka a žalovaná jako uživatelka uzavřely dne 1. srpna 2010 smlouvu o poskytnutí a využití obchodních údajů, o ochraně obchodního tajemství a o pravidlech vzájemného obchodování. Článek X. této smlouvy zní takto: „Uživatel se zavazuje po dobu trvání této smlouvy poskytovat poskytovateli obchodní režim nejvyšších výhod (zejména cenových, množstevních, dodacích a dalších), spočívající v povinnosti uživatele poskytnout poskytovateli jakoukoliv výhodu, kterou uživatel poskytne v průběhu trvání této smlouvy jinému svému smluvnímu partnerovi. Uživatel je povinen bez odkladu po uzavření této smlouvy poskytnout poskytovateli všechny výhody, které k tomuto dni poskytuje jiným obchodním partnerům. Pokud uživatel váže výhody (bonusy) poskytované smluvním partnerům na výši realizovaného obratu, je uživatel povinen tyto výhody přizpůsobit obratovým možnostem poskytovatele tak, aby podmínky, za kterých poskytovatel kupuje zboží od uživatele, byly stejné s nejlepšími podmínkami, které uživatel poskytuje jiným obchodním partnerům.“
Žalovaná je přesvědčena, že čerpání slev na základě doložky nejvyšších výhod bylo podmíněno splněním stejných podmínek, jaké musel naplnit její smluvní partner. Opačný názor dle dovolatelky odporuje „obecnému chápání“ takové doložky. Z rozporu v chápání doložky usuzuje dovolatelka na její neplatnost.
Nejvyšší soud se s názorem dovolatelky neztotožňuje. Doložka nejvyšších výhod je smluvním ujednáním, jež nemá v českém právním řádu výslovné zákonné zakotvení. Jedná se o ujednání smluvních stran, kterým si strany upravují podmínky spolupráce v obchodněprávním vztahu a konkretizují práva a povinnosti. Záleží proto zcela na vůli stran, jak budou tuto doložku koncipovat a jaké podmínky si nastaví. Argumentuje-li dovolatelka rozporem s „obecným chápáním“ takové doložky, není jasné, co by tímto „obecným chápáním“ mělo být. Doložka by pochopitelně byla neplatná, pokud by byla v rozporu se základními principy smluvního práva (především v rozporu s dobrými mravy při sjednávání takového ujednání či v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku při vymáhání plnění sjednané povinnosti). Strany si doložku nejvyšších výhod sjednaly tak, že nepodmiňovaly poskytnutí slev splněním podmínek. Nelze proto přisvědčit dovolatelce, že by poskytnutí slev bylo vázáno na splnění těch podmínek, které musí naplnit ostatní odběratelé dovolatelky, neboť z vůle smluvních stran žádná taková povinnost žalobkyně nevyplývá.
Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Dovolací soud již v rozhodnutí ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Cdo 2116/2007, uzavřel, že ustanovení § 265 obch. zák. znamená, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla.
Pro případ porušení režimu nejvyšších výhod si smluvní strany v článku XII. smlouvy ujednaly smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč. Dovolatelka nedodržela doložku nejvyšších výhod, když žalobkyni přestala poskytovat slevu, proto žalobkyně uplatnila nárok na smluvní pokutu v souladu s ujednáním stran. Jednání žalobkyně neshledává dovolací soud rozporné se zásadami poctivého obchodního styku ani s dobrými mravy, neboť žalobkyně pouze požaduje smluvní pokutu, na kterou jí vznikl nárok, když žalovaná porušila svou smluvní povinnost a nejsou dány žádné mimořádné okolnosti, které by „nepoctivost“ jednání žalobkyně zakládaly.
Důvodná není ani námitka dovolatelky směřující k neplatnosti předmětné doložky pro neurčitost. Smluvní strany si zcela jasně ujednaly, že žalovaná je povinna poskytnout žalobkyni takovou výhodu (zejména cenovou, množstevní či dodací), kterou poskytuje jinému svému smluvnímu partnerovi. Doložka sice neobsahuje konkrétní výčet výhod, k jejichž poskytování se žalovaná zavázala, ale to je dáno jejich proměnlivostí, neboť výhody jsou vázány na plnění podmínek jinými odběrateli žalované. Neurčitost smlouvy nelze dovozovat ani z toho, že si smluvní strany poskytování výhod nepodmínily. Jak již dovolací soud uvedl, rozhodující je v tomto případě vůle stran a nelze sankcionovat neplatností doložku, s jejímž zněním souhlasily obě smluvní strany jen z toho důvodu, že se s odstupem času jedna ze smluvních stran dovolává neplatnosti proto, že si strany měly ujednat něco jiného (vázat poskytování výhod na splnění podmínek).
Dovolací soud připomíná, že jediným způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud se proto nezabýval námitkami dovolatelky, kterými brojila proti skutkovému stavu. Skutkový stav nemůže dovolací soud přezkoumávat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243d písm. a) zamítl, neboť není důvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání bylo zamítnuto. Žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení, jež zahrnuje odměnu advokáta ve výši 5 100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) za vyjádření se k dovolání, tedy za jeden úkon právní služby, a dále zahrnuje náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 advokátního tarifu, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 6 534 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-