// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 28.07.2015
Právo na výplatu vypořádání podle § 220p odst. 2 obch. zák.
Právo na vypořádání v penězích náležející podle § 220p odst. 2 obch. zák. menšinovému akcionáři vlastnícímu listinné akcie na majitele bylo podmíněno předložením těchto akcií hlavnímu akcionáři, popř. jím určené osobě. Z právní povahy listinných akcií na majitele, zejména z jejich snadné (a okamžitě realizovatelné) převoditelnosti, je zřejmé, že menšinový akcionář své oprávnění na výplatu vypořádání může hlavnímu akcionáři prokázat pouze tak, že mu předloží akcie zaniklé společnosti (popř. písemné prohlášení o jejich úschově či uložení). Teprve předložením akcií zaniklé společnosti vzniká hlavnímu akcionáři povinnost poskytnout tomu, kdo akcie předložil, přiměřené vypořádání a pouze osoba, která akcie hlavnímu akcionáři předložila (a má tudíž právo na výplatu vypořádání), je oprávněna domáhat se u soudu přezkoumání výše vypořádání (dorovnání) podle § 220p odst. 4 obch. zák. ve spojení s § 220k odst. 1 obch. zák.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1704/2014, ze dne 27. 5. 2015
Dotčené předpisy:
§ 220p odst. 4 zák. č. 513/1991Sb. ve znění k 31. 12. 2003
§ 220k odst. 1 zák. č. 513/1991Sb. ve znění k 31. 12. 2003
Kategorie: akciová společnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 32 Cm 24/2004-238, zavázal společnost TONASO Holding a. s. (dále jen „společnost“) zaplatit navrhovateli a) 409.200,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a navrhovateli b) 206.727,84 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.) a o vrácení přeplatků soudního poplatku (výrok V.).
V záhlaví označeným usnesením k odvolání společnosti Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ohledně jistiny a části příslušenství a ve výrocích III., IV. a V., změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že návrh na zahájení řízení ohledně zbývající části příslušenství zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Navrhovatelé byli ke dni 31. prosince 2003 akcionáři společnosti TONASO a. s., se sídlem v Ústí nad Labem – Neštěmicích, u Tonasa 2, identifikační číslo osoby 44569548. Navrhovatel a) byl vlastníkem 5.000 kusů kmenových akcií na majitele o jmenovité hodnotě 1.000,- Kč v listinné podobě (dále též jen „akcie“), navrhovatel b) byl vlastníkem 2.526 kusů akcií.
2) Dne 31. prosince 2003 společnost TONASO a. s. zanikla s převodem jmění na společnost jako hlavního akcionáře.
3) Vypořádání pro ostatní akcionáře bylo stanoveno ve výši 16,65 Kč na jeden kus akcie. Podle znaleckého posudku znaleckého ústavu TACOMA a. s. vyžádaného soudem prvního stupně čisté obchodní jmění společnosti TONASO a. s. ke dni 30. června 2003 činilo 60.257.000,- Kč, takže na jednu akcii připadalo vypořádání ve výši 98,49 Kč.
Na tomto základě, s odkazem na § 220p odst. 1, 2 a 4, § 220k odst. 1, 5 a 7, § 27 odst. 3 větu třetí, § 769, § 387 odst. 1 a 2, § 388 odst. 1, § 391 odst. 1, § 397 a § 369 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném k 31. prosinci 2003 (dále též jen „obch. zák.“), dospěl odvolací soud k závěru, že navrhovatelé mají nárok na dorovnání ve výši 81,84 Kč na akcii.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve vztahu k navrhovateli a) odmítl jako nepřípustné.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož při rozhodování o návrhu na přezkoumání výše vypořádání při převzetí obchodního jmění hlavním akcionářem soud není vázán tím, jak navrhovatel v tzv. petitu zformuloval svou představu o výši vypořádání na jednu akcii, a tedy může svým rozhodnutím určit výši vypořádání na jednu akcii částkou vyšší nebo naopak (aniž by ve zbývající „části“ návrh zamítal) částkou nižší, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 4252/2010, které je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu). Shledal-li odvolací soud správnou aplikaci § 142 odst. 1 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odpovídá i tento závěr ve výsledku rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, neboť v základu nároku na dorovnání, jehož výše závisela na znaleckém posudku, byli navrhovatelé zcela úspěšní (srov. obdobně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněného pod číslem 40/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož právo navrhovatelů na úrok podle § 220p odst. 4 obch. zák. ve spojení s § 220k odst. 7 obch. zák. nebylo promlčeno, je taktéž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které promlčecí doba nároku na zaplacení dorovnání podle § 220k odst. 1 a 5 obch. zák. počíná běžet od právní moci rozhodnutí vydaného v řízení o přezkoumání výše vypořádání podle § 220p odst. 4 obch. zák., nikoliv ode dne, kdy se zápis o převodu jmění do obchodního rejstříku stane účinným vůči třetím osobám (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 1583/2014). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že úrok podle § 220p odst. 4 obch. zák. ve vazbě na § 220k odst. 7 obch. zák. není úrokem z prodlení (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1763/2011) uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2013, od číslem 10. Právo na úrok se promlčuje jako celek, přičemž promlčecí doba nároku na zaplacení úroku coby příslušenství pohledávky počíná běžet od stejného okamžiku jako promlčecí doba nároku na úhradu pohledávky samotné (srov. důvody dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněného pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně dovolatelkou vytýkané neprovedení důkazů znaleckým posudkem zpracovaným znaleckým ústavem EQUITA Consulting s.r.o., zahajovací rozvahou dovolatelky, výslechem auditora a znalce Ing. Christopha a publikací metody oceňování podniků není polemikou s právním posouzením věci odvolacím soudem; prostřednictvím této námitky totiž dovolatelka pouze zpochybňuje správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého odvolací soud dovolatelkou navrhovaný důkaz neprovedl, neboť ho „s ohledem na dostatečné dokazování provedené soudem prvního stupně k předmětné záležitosti“ neshledal potřebným ke zjištění skutkového stavu věci.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi navrhovatelem a) a společností se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud však dovolání shledal přípustným podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k navrhovateli b) pro řešení dovolatelkou otevřené otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to konkrétně zda právo na vypořádání v penězích náležející podle § 220p odst. 2 obch. zák. menšinovému akcionáři vlastnícímu listinné akcie na majitele je podmíněno předložením těchto akcií hlavnímu akcionáři, popř. jím určené osobě.
Dovolatelka totiž v dovolání namítá, že soudy obou stupňů nebyla správně posouzena otázka aktivní legitimace navrhovatele b), který jí žádné akcie dosud nevrátil, ačkoli smlouva o převzetí jmění hlavním akcionářem výslovně stanovila, že vyplacení vypořádání je vázáno na vrácení akcií. Podle dovolatelky tudíž navrhovatel b) není v řízení aktivně věcně legitimován.
Dovolání je důvodné.
S ohledem na okamžik vzniku práva navrhovatele b) na dorovnání je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodné znění níže uvedených ustanovení účinné ke dni 31. prosince 2003.
Akcie menšinových akcionářů převodem jmění na hlavního akcionáře nezanikají a v každé z nich je inkorporováno právo na vypořádání v penězích podle § 220p odst. 2 obch. zák. Tyto akcie proto lze i po zániku akciové společnosti převádět, přičemž s převedenou akcií na nabyvatele přechází i v akcii inkorporované právo na vypořádání (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 29 Cdo 2337/2000, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2253/2011, a ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 1601/2011).
Listinná akcie na majitele je neomezeně převoditelná (§ 156 odst. 7 věta první obch. zák.), přičemž k jejímu převodu dochází již předáním nabyvateli, nestanoví-li zákon nebo dohoda stran něco jiného (§ 17 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech). Práva spojená s listinnou akcií na majitele zásadně vykonává ten, kdo tuto akcii předloží, popř. prokáže písemným prohlášením osoby, která vykonává úschovu nebo uložení podle zvláštního právního předpisu, že akcie je pro něho uložena podle zvláštního právního předpisu (§ 156 odst. 7 věta druhá obch. zák.).
Z právní povahy listinných akcií na majitele, zejména z jejich snadné (a okamžitě realizovatelné) převoditelnosti, je zřejmé, že menšinový akcionář své oprávnění na výplatu vypořádání může hlavnímu akcionáři prokázat pouze tak, že mu předloží akcie zaniklé společnosti (popř. písemné prohlášení o jejich úschově či uložení). Teprve předložením akcií zaniklé společnosti vzniká hlavnímu akcionáři povinnost poskytnout tomu, kdo akcie předložil, přiměřené vypořádání a pouze osoba, která akcie hlavnímu akcionáři předložila (a má tudíž právo na výplatu vypořádání), je oprávněna domáhat se u soudu přezkoumání výše vypořádání (dorovnání) podle § 220p odst. 4 obch. zák. ve spojení s § 220k odst. 1 obch. zák.
Nezkoumal-li odvolací soud, zda navrhovatel b) předložil společnosti akcie, z nichž dovozuje svůj nárok, je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v odpovídajícím rozsahu zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-